Železnobrodský sborník, ročník I., 1923 - 24

 

JAN HRDÝ

ŠVÉDOVÉ V HORNÍM POJIZEŘÍ

V noci dne 25. února 1634 skončil v Chebu Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlandský a meklenburský, svůj pohnutý život, byv usmrcen partysanou[1] od svého setníka Deveroux (čti Devrú). Valdštýnovi náležely tehdy východní části Litoměřicka, asi 3/4 kraje boleslavského od hranic slezských téměř po Mladou Boleslav a čtvrtina Hradecka. Hlavním městem vévodství byl Jičín. Krajinu od Turnova podél Jizery až po Vysoké, tedy naše nynější Pojizeří, měl od něho v léno Mikuláš hrabě Des Fours, jemuž zůstala i po smrti Valdštýnově.

Doposud mělo se za to, že Švédové a jejich spojenci úmyslně se vyhýbali statkům Valdštýnovým, avšak domněnka ta nemá listinného podkladu. Již v červnu 1631 nalézali se Sasové a v červenci i Švédové na českém severu. Od té doby byli tu častými, byť nemilými, hosty. Avšak ani vojsko císařské nebylo rádo vídáno, protože najatí a špatně placení žoldnéři nebyli ochranou, ale metlou obyvatelstva. Brali a loupežili, kde se co dalo. V turnovském archivu dočítáme se, že v Horské Kamenici u Žel. Brodu vzali Havlu Koršilovi červenobílou krávu a prodali ji v Turnově Samueli Klofcovi. Z tohoto dokladu patrno, že nečinili tak z hladu, nýbrž z lakoty po penězích. Ovšem paní Gertruda z Lamotte na Jeseném ujala se svého poddaného a psala dne 18. července 1635 svijanskému hejtmanu Bedřichu Hubrikovi, aby Koršilovi při výkupu krávy, „kterou on má od smržovských“,. pomohl.

Jiný doklad o nákladu na císařské vojsko jest z Vysokého. Písař městský žalostivě poznamenal v městských účtech : „V témže létu 1635 namláceno obecního ovsa ve středu před : Božím Vstoupením (8. května) ze 31/2 mandele 31/2 korce zrna; dne 23. května z 1 mandele 1 korec; to všechno dáno vojákům, kteří přijeli do města na 7 koních z Hodkovic s panem lajtnantem a vachmistrem. Dne 30 května namláceno ze 3 mandel 15 věrtel a týž všechen oves odveden na místě všech sousedů panu vachmajstrovi do Hodkovic, kde tehdy leželo císařské vojsko.“ --

Rovněž tak počínali si Švédové. V pozdním podzimu o posvícení r. 1635 vpadli do Mšena (Grünwaldu) u Jablonce nad Nisou, kdež plenili a loupili po libosti. Lidé prchali před nimi do lesů, nelitujíce majetku. Vypravuje se, že tamější mistr sklářské huti Bartoloměj Šírer utekl se ženou a 3 dítkami bez oděvů do lesů, kdež se skrývali. Teprve v prosinci nalezl přístřeší v Liberci u řezníka Krištofa Hoffmanna. Po odchodu nepřátel navštívil třetí neděli adventní (16. pros.) svůj vypleněný dům ve Mšeně. Dal po sněhu rozházené obilí ze stodoly sebrati, takže z toho na jaře přece několik měřic ovsa mohl namlátiti.

R. 1636 bylo panství liberecké vojskem přátelským i nepřátelským tak zloupeno, že „žádný pořádek v účtech nemohl býti učiněn.“

R. 1638 zničilo veliké sucho úrodu polní. Ježto Švédové stále ohrožovali severní Čechy, byli od února 1639 ubytováni na Boleslavsku 2 pluky císařského vojska. Obyvatelstvu nevedlo se však s nimi dobře. Vojsko bylo zpravidla bez žoldu a tudíž i bez kázně. Každý musel se starati sám o sebe. Proto byly krádeže a loupeže na den­ním pořádku a nebylo lze dovolati se proti nim práva a spravedlnosti.

Dne 28. dubna 1639 zmocnil se švédský jenerál Baner Litoměřic a dne 9. května objevila se první švédská četa před hradem Kostí u Sobotky, zmocnila se Hrubé Skály a byla odtud teprve 28. února 1640 císařským vojskem vypuzena. Tímto švédským vpádem byl i Návarov a s ním i Železný Brod postižen. V držkovském missále zachoval se záznam, že od 1. července 1639 do konce roku muselo 44 sedláků navarovského panství vojákům Banerovým odvésti 2.288 říšských tolarů výpalného, panu obristovi 50 krav, 150 slepic, 30 hus a 525 liber másla ; furýrovi, to jest ubytovateli a účetnímu vojenskému 13 hus, 25 ovcí, 424 korců žita a 327 korců ovsa.

Se Švédy vrátili se tehdy i četní vyhnanci čeští a ve zdejší krajině domáhali se svých statků. Na rozkaz Banerův ze dne 5. prosince 1639 museli všichni majitelé bývalých statků Smiřických odstoupiti vše pravé dědičce paní Margaretě Salomeně Slavatové. Ovšem, když císařští Švédy r. 1640 vypudili, opanovali statky zase dřívější majitelé. To se opakovalo ještě po dvakrát, r. 1643 a r. 1648.

Koncem května 1641 podnikli Švédové z Lužice „štráf“ čili loupežný vpád až k Českému Dubu a k Turnovu, zmizeli však zase v několika dnech.

Takový vpád byl pravým neštěstím kraje. Švédové stálým válčením, hladem, nemocmi, nedostatkem oděvu a přístřeší i peněz velice zesurověli a zdivočeli. Brali neho zabíjeli vše nač přišli, domy a chaty pálili, aby stíhající je vojsko nalezlo po nich „studenou kuchyni“, to jest, aby se neměli kde ubytovati a čím živiti. Koho chytili, toho hrozně nelidsky mučili, že. o tom hrůza psáti, aby jim vydal peníze a ukryté poklady. Ve Vratislavicích u Liberce r. 1645 našli v domě Šimona Rychtra jenom malé děcko; ze msty je v hrnci na plotně utopili.

Proto v mnohých osadách zřízena byla tak zvaná salva quardia a na návrších a na kostelních věžích byly hlídky, aby zvoněním na poplach lidi v čas před Švédy varovali. Duchovní a bohatší lidi vůbec vojáci zajímali a potom za vysoké výkupné propouštěli. Pole se nevzdělávala, ležela ladem, nebol' nebylo dobytka k potahu ani dostatek osiva. Následkem toho nebylo potravin; i u vojska pekl se chléb jenom ze žaludů a ze všelikých kořínků, ano pojídalo se maso koňské, psí, jedli se myši, žáby, ba docela i zdechliny. Bezbožnost nastala hrozná.

Jiný vpád podnikli Švédové po bitvě u Svídnice ve Slezsku. Dne 31. května 1642 vyslat nový švédský vojevůdce Leopard Torstenson asi 3000 jezdců do Čech. Přes Vrchlabí postupovali až k Jičínu a k Velíši. Císařská jízda je u Broumova dne 17. června sice porazila a ze země vypudila, ale jen krátko. Dne 29. září téhož roku přitrhli Švédové k Frydlandu a již příštího dne bylo 500 rejtarů jejich u Liberce a houfce projížděly celým krajem až k Turnova.

Dne 2. listopadu 1642 utrpěli císařští druhou hroznou porážku u Breitenfeldu. Nedaleké Lipsko padlo do rukou Torstensonových a již dne 13. listopadu stál švédský velitel žitavský Jan Reichwald s plukem své jízdy u Mladé Boleslavě. Byl sice po 4 dnech odtud vypuzen plukem krajského lidu, ale ku konci ledna 1643 opětoval Reichwald v nejtužší zimě smělý zájezd až k Jičínu. Oba tyto vpády byly předehrou ke vstupu hlavní armády švédské do království. Dne 23. dubna překročili Švédové české hranice u Seidenberku a táhli vítězně přes Liberec a Hodkovice k Loukovu u Svijan, kam hlavní stan s nemocným Torstensonem přibyl dne 25. dubna. Téhož dne obsadilo několik pluků švédských pod jenerálem Arwédem Witten­bergem z Debern město Turnov. Dne 3. května zmocnil se jiný jenerál Kosti. Jenerál Montaigne (Montéň) táhl od Hodkovic přes Huntířov k Navarovu. Po krátkém obléhání hradu toho, hájeného toliko 27 žoldnéři, dne 3. května dobyl a srdnatého obhájce a vlastníka Vincence z Lamotte zajal. Tento byl pak po 8 měsíců Švédy vězněn. Ale i tu podařilo se mu častěji přichvátavší sem císařské vojsko různým způsobem varovati před výpadem Švédů z hradu. Za toto jednání byl pak zvláštním listem ze dne 7. března 1644 od krajského hejtmana v Hradci Králové pochválen.

Z doby této pochází asi ona švédská koule dělová, která při kopání železničního tunelu u Navarova r. 1873 nalezena a inženýrem Brunsem do musea v Železném Brodě odevzdána byla.

Jiný oddíl Švédů pod vůdcem Vandi Biärn usadil se poblíž Mšena či Grünwaldu na návrší, podnes „švédský tábor“ nazývaném a činil odtud loupežné vpády. V jediném dni, dne 2. května 1643, vyplenili a vypálili tito zlosynové vsi Mšeno, Jablonec nad Nisou, Rejnovice, Smržovku i městečko Železný Brod. Určitých dějepisných zpráv o tomto plenu sice není, za to dochovalo se několik pověstí.

V pamětní knize na faře v Rejnovicích se praví, že při odchodu Švédů ze vsi sestřelil jakýsi Michal Pohl švédského důstojníka s koně, načež byla ves úplně spálena, ani kostel ušetřen nebyl, neboť i na zvonech jeví se dosud stopy požáru. Zastřelený důstojník leží na pozemku, který r. 1836 náležel Antonínu Langovi.

O zkáze Žel. Brodu se vypráví, že Švédové na prvé výpravě na Brod dojeli až k Matičce na Záduší, ale město prý pro veliké mlhy nad údolím nespatřili a proto se přes Nábzí do Mšena vrátili: Teprve druhou neděli se znova vypravili, města se zmocnili, lid, pokud neutekl, pobili, domy vydrancovali a potom na několika místech zapálili. Lehl popelem i kostel s farou, 2 mlýny, všecky domy a železné hutě, nová radnice, teprve r. 1631 vystavěná a s ní všecky písemné a úřední památky. Proto není ze starých dějin města ničeho známo.

V rodinné kronice Fišerově se uvádí, že při té zkáze zůstal ušetřen jediný dům u hlubokého úvozu, tak zvané Pikorovsko. Tu prý potkala jakási bába u Pelechova Švédy a pravila jim ve zlosti : „Celé město hoří, jen Pikorovsko ne !“ I vrátili se Švédové, aby i tento poslední dům spustošili.

V rukopisných „Dějinách Železného Brodu“ od Jana Vozky vysvětluje se, proč byli Švédové dne 2. května tak rozezleni. Uvedený jejich vůdce Van di Biärn zamiloval se prý ve Mšeně do krásné Rózy, dcerušky sklářského mistra Bartoloměje Šírera. Když pak odjížděl a děvče k sobě na koně posadil, tu prý byl správcem hutním Janem Preislerem s koně sestřelen. Ze msty vyplenili potom Švédové celé okolí. --

V krátkém čase na to počalo císařské vojsko na Švédy dorážeti. Dně 25. června 1643 vypudilo je z Mladé Boleslavě a hned na to oblehlo je na Navarově. Množství střeliva bylo tam dopravena z hradu Kosti. Tu však došla zpráva, že Jan Reichwald ze Žitavy zamýšlí vtrhnouti do Čech. I vypravilo se vojsko proti němu na zemskou hranici. Švédové navarovští nabyli nové odvahy a loupili až k Hrubé Skále a Kosti. Proto vypravil se dne 15. srpna císařský plukovník Penczenau přes Rovensko opět k Navarovu, ale odtáhl zase dne 10. září, když Reichwald novým vpádem hrozil. Tři dny na to obdrželo město Sobotka výhružný list od Švédů a dne 23. října vyplenili tito 56 domů v Nové Pace. Na to oblehli císařští Navarov po třetí, ale odtáhli zase, když se dozvěděli, že Reichwald postupuje s českými vystěhovalci pod Jiřim Sadovským ku Mladé Boleslavi. Teprve v lednu 1644 podařilo se císařským Navarov z rukou Švédů vyrvati.

Městský písař ve Vysokém nad Jizerou poznamenal z této doby následující:

„Když při Navarově lid císařský po třikráte tábořil a po nejprv ve vsi Lhotce ležel, dána od nejvyššího nad vojskem městu Vysokému ochranná posádka (quarda). Občané však neměli ani na plat z bytu a proto musel tehdejší purkmistr Ondřej Nečásek vypůjčiti se 6 zl. rýnských z peněz zádušních. Po druhé, když „nejvyšší tři“ od vojska leželi v Jesenném, měli ve Vysokém na quardě pěchotu i rejtarstvo, k jichž výživě vzato z truhlice obecní 9 zl. rýn.“

Na rozkaz císařův ze dne 29. června 1644 byl po nějakém zdráhání a vyjednávání s majitelem hrad Navarov vyhozen do povětří. Při tom byl tak silný otřes vzduchu, že všechna okna ve vsi Lhotce, na půl hodiny vzdálené, popraskala.

Po hanebné porážce císařského vojska u Jankova (blíže Tábora v již. Čechách) dne 6. března 1645 rozlily se čety švédské po celých severních Čechách. Na podzim ležely jiné jejich zástupy mezi Mladou Boleslavi a Frýdlandem.

Císařské vojsko bylo prořídlé, proto vydán dne 11. března 1645 patent, aby každý desátý muž byl vypraven k pěchotě, ostatních 9 mělo mu opatřiti zbraň, oděv a platiti naň po 6 měsíců po 6 zl. rýn.; každý třicátý muž z panství musel k jízdě a na náklad panství opatřen mu kůň se sedlem, zbraň, oděv a platiti naň po 6 měsíců 12 zl. rýn.

Dne 30. října 1645 podnikli Švédové z Grabštýna u Hrádku zájezd k Českému Dubu, Turnovu, Jičínu a Hořicům. Dne 25. listopadu přitrhli na 150 koních k Liberci a k Malé Skále.

R. 1646 vypálili Švédové Jilemnici, takže jediný dům „na pecníku“ řečený, zůstal.

Při dobytí Malé Strany pražské z rána 26. července 1648 upadl v zajetí švédské pán semilský, hrabě Mikuláš Des Fours, načež byl poddanými svými za vysokou cenu vykoupen. Brzy potom 24. října 1648 byl konečně ujednán vestfálský mír a strašná 30letá válka skončena.

Jenom zvolna mizely posádky švédské z ubohé země české, berouce si na památku vše, co jim do rukou padlo. Hlavně knihy a práce umělecké odvážely.

Trvalý mír byl teprve 26. července 1650 v Norimberce podepsán a potom všude oslavován velkými slavnostmi.


[1] Dlouhý oštěp, podobný halapartně.

 

Poslední úpravy: březen, 2005              milan.cmelik@atlas.cz