Železnobrodský sborník, ročník I., 1923 - 24

 

Po 30 letech vzpomínáme krajinské hospodářské a průmyslové výstavy v Železném Brodě od 3. do 17. září 1893. Byla uspořádána na sokolské louce a pozemcích .přilehlých. U vchodu vedle stožáru byl turniket (počitadlo vstupujících), uprostřed výstaviště hlavní průmyslový ,pavilon 40 m dlouhý, 16 m široký. Byl plný průmyslových výrobků místních i cizích živnostníků, jakož i prací z odborné školy turnovské, lomnické a jilemnické. Po pravé straně byl druhý polokrytý pavilon pro stroje. V levo byly ochutnávárny. V zadu výstaviště byla budova pro občasné výstavy květinářské, hospodářské, drůbežnické a j. Uprostřed byl pavilon hudební. Mimo drobné pavilonky zaujímal pozornost vysoký jehlan, krytý železnobrodskou břidlicí a malý železný kiosk dámského spolku Vesny. Všech vystavovatelů bylo 380, nečítaje v to 150 vystavovatelů jednotlivých občasných výstav. Náklad činil 9.000.z1. Byl to podnik výstavního výboru, okres i město přispěly několika stovkami. Protektory byli dr. K. Kramář ze Semil a dr. Václav Šamánek z Liberce. Předsedou výkonného výboru dr..Karel Havlíček, advokát v Železném Brodě, .jednatelem Josef Lhota, řídící učitel v Záhoří, pokladníkem Josef Kotrba, městský radní v Žel. Brodě. Prací výstavních účastnili se dále Karel Gellen, Václav Šádek, prof. Petr Rada, Josef Folkert a učitelé Josef Brázda, Adolf Dolenský ze Žel. Brodu a Čeněk Trnka z Bratříkova. Výstava se celkem zdařila, byla četné navštívena a přispěla nemálo k oživení a rozvoji zdejších živností. Podrobný popis podává Slavnostní list Václavem a Kudrnáčem z Turnova tehdy vydaný, s pěkným proslovem od Karla Žádníka z Českého Dubu. J. .D.

Dvě pověsti. Středověký vtip ze středních Čech o Velvarských, že přivezli při stavbě Karlova kamenného mostu v Praze vařená, tvrdá vejce do malty, rozšířil se školami a spisy po celých Čechách. Ve zdejší krajině béře se však věc vážně a lidé se domnívají, že do každé staré stavby přidávala se vejce. Ba jmenují se zcela určité osoby, které při opravě zámku hruborohozeckého před sto lety po všech vejce do malty sbíraly. Když s míněním tím setkal jsem se u více lidí, počal jsem se tím zabývati a zjistil jsem, že kromě uvedené pověsti, t. j. zprávy nezaručené, v žádném kulturním dějepise se o takové přípravě malty nemluví. Avšak tento důkaz nepostačuje, poněvadž lidé popřejí raději sluchu fantastickým bájím než holé pravdě. Proto vyhledal jsem vnuka oné osoby, jež po vejcích chodila. Vyšlo na jevo, že chalupník ten skutečně vejce toho času sbíral; ale ne sám a nikoliv vejce do malty. Chodíval s františkánem a turnovského:kláštera a sbírali od lidí milodary, hlavně potraviny, máslo, tvaroh, vejce, mouku atd., kdo co dal. Z darů těchto pak živili v klášteře 40 až 50 chudých. O tomto sběru chalupník onen v pozdějších letech vnoučatům často vyprávěl, ale nikdy o tom, že by sbíral vejce do malty. Jest však i ta možnost, že bude jmenován člověk, který vejce skutečně na Rohozec nosil. Avšak to byla dávka ze slepic a vajec, kterou poddaní vrchnosti odváděti povinni byli. O účelné zužitkování pak vajec se již panské kuchařky v kuchyních postaraly, takže na .maltu zbyly leda skořápky.

 

Přišli jsme :dále .na pověst o padání many ve zdejší krajině v hladovén roce 1805. Jsou takové zprávy ze Železného Brodu, z Besedic,. z Držkova, z Vysokého, z Lomniae a j. Nejzávažnější bylo sdělení, že jest o tom zápis ve farní kronice v Rychnově u Jablonce. Zprávy z uvedených míst se rozcházely v čase. V Žel. Brodě tvrdil stařce, nedávno zesnulý, že jako hoch sbíral:zrnka jakási v trávě u Polichna do kornoutu a že matka sladívala jimi kávu. To by. odpovídalo asi letům čtyřicátým minulého století. Z jiných míst praví se, že staří lidé jenom slýchali o tom vyprávěti, many však prý neviděli. Do farní kroniky rychnovské zapsal tehdejší farář Stowasser německy tuto zpráva; podáváme ji v doslovném překladu: „Podivuhodné zrní, jež s nebe dne 16. července 1805 padalo. Když hlad .a bída tak neobyčejné veliká byla, seslal Bůh zázračnou pomoc chudým v našem pohoří, aspoň na několik dní. Dne 16. července povstal ráno silný vítr, o poledni dostavil se prudký déšť s kroupami. Avšak u Pelkovic a odtud pruhem přes pohoří, rovněž u Liberce a Železného Brodu atd., padala místo krup malá zrnka, ve velikostí vikve a malého hrachu v takovém množství, že lidé v dutých místech a okapních žlabech plné pekáče jich nasbírali. Nikdo neznal toto zrní, nebol bylo ve velikosti a tvaru rozmanité, také několik více méně podlouhlých bylo, jaké jsem na památku v malé dřevěné krabici do archivu uložil. Lidé údiveni tímto podivuhodným zjevem činili pokusy se zrním, vařili je, ale zrní tak silně nabotnalo, že bylo jako cukrový hrách. Jiní vařili je v mléce, dělali kaši z toho a ujišťovali, že tato potrava byla velice příjemná, dobré chuti i velice výživná. Na 8 žejdlíků mléka stačilo půl žejdláku zrní, aby se rodina o 10 členech nasytila. Nechtěl jsem této pověsti z počátku věřiti, až mi několik zrnek na dotvrzení pravdy přinesli, jež jsem uložil. - Ó kdyby Bůh ještě několik strychů takového zrní pro každou rodinu seslati ráčil. - Abych zjistil, jaké vlastnosti tato podivná plodina chová, nasil jsem několik zrnek do dobré půdy a jsem žádostiv, zdali z toho co vyroste.“ -- Zrnka v archivu již nejsou a v kronice není dalších zpráv o tom, co z nich vyrostlo. - Lze se však domýšleti; že kdyby bylo vyrostlo obilí, bylo by jisté jako vzácnost dále seto. Výklad a poučení o tomto zjevu podává Zibrtova knížka „Česká kuchyně za dob nedostatku před 100 lety“ a Ottův Naučný slovník. Dovídáme se, že tato povést jest prastará, že již ve starém Řecku ji znali. Ve středověku r. 1571 vyšel časový spisek: „Div veliký; od Pána Boha ukázaný, kterýž se stal v knížectví slezském při městě Lemberku, Hiršperku a Lublíně. Při kterýchžto městech pršelo obilí všelijaké a na pohledění velmi divné, z kteréhož obilí Jeho Milost Císařská s některými pány ráčil jest jísti chléb, a to se stalo leta Páně 1571.“ Dlouze a široce popisuje skladatel knížky, jak lidé vybíhali z chalup, spínali ruce k nebi, očím nevěřili, sbírali napadaná prý zrnka, jak mlynáři semleli obilí a jak lahodná krmička to byla, když upekli chléb a húsce pletenice. Donesla se zvěst o tomto nebeském zrní i do měst, na zámky. Ba. vyslovil přáni i panovník, že by rád okusil, jakou má chuť prapodivný chléb z tohoto obilí i s oblak. Přesvědčil se, že se vyrovná i pecnům vymíseným z mouky obyčejné. Vypravuje podobné r. 1548 Jenston a Thuanus v knihách o zjevech přírodních, jak v okolí Celovce a Běláku napršelo za dvě hodiny tolik obilí, že je tam sklízeli jako roční úrodu. Fimelius líčí v knize o divech, že r. 1550 napršelo v Durynsku z oblak obilí na prst zvýší a jak z něho upekli záživný chlebíček. Fundius r. 1570 popisuje obilní déšť v horním Bavorsku, z něhož vyrobili výbornou, bílou mouku. Pohl rozpovídal i se v letopisech slezských r. 1571 o déšti zrnek obilních ve Vratislavi. Ve století 18. pozorovali znalci přírody, hlavně ve Slezsku, podivný tento zjev a pokoušeli se přirozené jej vysvětliti. R. 1736 sepsal učenou úvahu J. Böhm. Zkoumal zrnka napadaná prý z mraků mezi Těšínem a Opavou. Došel přesvědčení, že jsou to obyčejná semena některých bylin, semena jedlá, záživná. Matuška v díle o květeně slezské upozorňuje na rostliny, které na jaře nebo v zimě bývají deštěm vyplaveny a. silným větrem roznášeny a padají pak zdánlivé s oblak v jiném kraji jako obilí jedlé. Podobně píše Muschenbrok, Gtinther a H. Göppert. Podrobný výzkum vědecký těchto „obi1ních“ zrnek, deštěm prý spadlých, dovedl ku přesvědčení, že jsou to výrůstky u byliny známé, zvané orsej. Již staré herbáře české popisují, že orsej má koření bílé, hlávkovité, jako zrna ječná. Zrnka spočívají volně skoro na povrchu země. Stačí prudký lijavec, aby je vyplavil a proudem roznášel po zemi, kde bylina ta jinak se nevyskytuje. Totéž uvádí i Naučný Sborník. Rittwitz zkoušel toto obilí, nasil je a vyrostl mu o skutečné orsej. Škoda, že také farář rychnovský nepoznamenal, co mu vyrostlo. Podle dohadu L. Treviana možno „žito“ z mračen považovati za semeno rozrazilu břečtanolistého. Wildenov pak vyslovil názor, že napršelá zrnka mohou pocházeti z černýše. Z knížky Zíbrtovy přináší stručný výpis „o nebeské mouce“ i kalendář Vincentina na rok 1924. Máme za to, že uvedené pokusy dostačují, aby se přestalo věřiti oněm dějepisným pověrám. J. D.

 

Poslední úpravy: duben, 2005              milan.cmelik@atlas.cz