Železnobrodský sborník, ročník I., 1923 - 24

FRANTIŠEK LAURIN

POHLED  DO  MINULOSTI

 

Železnobrodsko mělo by letos vzpomenouti dvojího výročí. R. 1864 byla dostavěna silnice ze Žel. Brodu přes Držkov do Tanvaldu a r. 1874 odevzdána provozu místní dráha v údolí Kamenice. Obě dopravní cesty uspíšily značně rozvoj obchodu a průmyslu v celém předhoří a snad nenadsazujeme, řekneme-li, že jich vybudování bylo v hospodářských dějinách okresu nejšťastnějším krokem vůbec.

Maně vtírá se otázka, jaké tu byly asi poměry, dokud byl okres kout světu uzavřený, jako dosud mnohé vsi na Vysocku a Jilemnicku. Pokusím se zachytiti letmo vývoj Držkova v posledních 70letech; ývoj této takořka ústřední obce podává vlastně obraz všech obcí přilehlých.

Vzh1ed Držkova v 50 tých letech m. st. objeví se nám snadno, odmyslíme-li si silnici a kamenné domy roztroušené podél ní i jinde v obci, svědčící o nedávném vzniku. Vidíme typickou horskou ves. Dřevěné chalupy jsou řídce rozsety po obou svazích (jak je patrno ještě na severní straně) a spojeny oplocenými cestičkami, u každého druhého domu topol nebo stará lípa. Také na návsi podél hřbitovní zdi stojí topolová alej.

Od Žel. Brodu přichází cesta přes „Draha“, kolem Královy hospody, proti dřevěné škole zahýbá vlevo k Louži, prochází dvěma řadami bud, kde se v neděli vykládali prodavači se zbožím, a jde pak vedle Muzikovy louky a fary za hřbitov k Andělovům, k Lísku a Žákovem k Plavům. Jak byla provozně výhodná, zejména v prudkých sklonech pod Horkou, v Potůčkách anebo na Žákově, snadno si představíme. Na návsi šla cesta asi 60-70 cm nynější silnici. Na Louž byly čtyři schody a mezi boudami na návsi hluboký úvoz. Od ní odbočovaly místní cesty k Řebenářovům a k Loumovům, jiná k Michalovům, Brabencovům a Knopovům.

Vesnice ležící na jihozápad měly sklon k Žel. Brodu. Z Držkova vozili do Brodu rašelinové cihly -- na druhou stranu len a do Němec brambory, zeli a oves. Provozní ruch byl ovšem nepatrný. Jen za čas zahrčel povoz a zastavil-li, tedy u kováře Kochánka na Drahách, jediného na širém vůkolí, anebo na návsi, aby si forman koupil tabák na Louži, kde byla od nepaměti trafika.

Postilionskou trubku uslyšel Držkov až za mnoho let, po stavbě silnice. Do té doby chodil do Držkova posel z Brodu (dlouho nosila poštu jednoruká Čapková z Jirkova). Mnoho se beztoho nepsalo, leda vzpomněl-li si voják v Italu anebo některý z kastlařů, roztoulaných stále po světě.

Jinak žil Držkov pravidelným životem selské vsi s jejím strádáním, ale i s její poesií, která dnes našim vesnicím schází. - V létě hrávali ochotníci na návsi anebo na milíři (na drahách, na místě, kde postavili sochu sv. Františka) své vážné a důkladné hry („Jenovefa“, „Umučení Páně“, „Mojžíš“), na podzim přišly přástky a dračky, v adventě roráte, při kterých celý kostelík zářil světlem literáckých svíček, radostné stavěni jesliček, vánoční hry s pastuchy, v masopustě maškarní průvody - idylla, bez které by bylo sotva lze snésti těžké živobytí.

Ves oživla v neděli, kdy z celé kolatury přicházely zástupy lidi do kostela na kázání pátera Verunáče (+ 1862) a slavné mše s intrádami, kdy se otevřely krámky na náměstí, uzavíraly koupě v Králově hospodě a kdy loužecký Franc Matoušek neustával vyhlížeti z úzkých oken kupce na pár loket plátna, kterého utkal vždycky příliš mnoho na několika stavech ve své rozlehlé světnici.

Jak vyhlížela náves, ukazuje informativní náčrtek[1].

Kostel stál uprostřed hřbitova, v jehož jižním rohu byla kaple s hrobkou Ehrenburků.

Protože nestačil (sahal po kříž v dlažbě nynějšího kostela), přikročili r. 1850 k jeho přestavbě. Ze starého kostela zůstala věž, jinak byl rozšířen o obě postranní lodi, prodloužení k východní obrubní zdi a překlenut krásnou čistou křížovou klenbou. Stavba trvala 10 let.

Silnice vyžádala si r. 1864 některých změn. - Původní cesta byla nasypána, náves se zvýšila, hřbitov na návesní straně zrušen a rozšířen na druhou stranu k haltýři na zádušním pozemku. Záduší dostalo náhradou pole u Krásnice. Na návsi zůstala jen kaple s hrobkou a socha anděla strážce poblíž nynější lípy Svobody.

Silnice převedla rázem všechen ruch na jižní stranu Držkova a určila na celá desetiletí další stavební vývoj.

Za stavby kostela byly konány mše v kapli. Dovnitř vešli se sotva konšelé a kantor se zpěváky, ostatní lid byl venku.

Varhany a zvony byly uschovány v menší třídě dřevěné školy, která stála poněkud blíž do náměstí. Škola vypadala v celku jako ům čp. 109 Petra Prouska, před dvěma lety sbořený. Měla dvě třídy na východní straně, ke kostelu byl kantorův byt a vzadu stodola.

Kantorem byl Antonín Hodík, znamenitý muzikant a zpěvák, jehož jedinoú vášní byla pěkná figurální mše s kůrem plným muzikantů a silným sborem. Při ní zapomněl ria všechny trampoty kantorského živobytí i na sobotáles špatně se scházející. V masopustě podle starého zvyku chodil s chlapci koledou po okolních vsích. Odchoval ve vsi pěknou řádku houslistů. Hodina trvala u něho, pokud neshořela lojová svíčka, kterou si chlapci musili přinésti.

Dětí měl ve třídě ke stu. Seděly na stupátku u tabule i na škamnách, mezi nimi i děti z Plavů, kde mívali jen v zimě učitelského pomocníka, který vyučoval v některé chalupě.

Když se r. 1884 stavěla nová škola, koupil starou budovu Petr Kučera a z jejího materiálu postavil zmíněný už dům Prouskův. Během stavby vyučovalo sé u Machů (čp. 25), na Bahynku (kde nyní stojí dům Dubských) a u Krupků (čp. 24).

Ehrenburská kaple nepřečkala dlouho zrušení hřbitova. Na návsi překážela a po prodeji Navarova r. 1873 nechtěl ji nikdo opravovati. R. 1880 v bouřlivé noci sousedé snesli střechu a pak už nezbylo, ež srovnati kapli se zemí. Rakve byly přeneseny do kostela, dlažbou vydlážděn vchod a síň na faře a zdiva použito na štětování silnice k Zásadě (dokonč. r. 1884).

Po postavení silnice nastal ovšem čilejší ruch a již na druhý rok stavěl Král nové maštele. U hospody stávalo prý až 15 formanů.

Pošta začala dojížděti do Držkova r. 1867 za starostenství Dohelského, od r. 1884 je tu četnická stanice a od r. 1887 sídlo obvodního lékaře. (Dokončení příště).

Hospodářské poměry. Zaznamenám jen příznačné věci, pokud nebylo o nich psáno.

Do 60tých let byl Držkov čistě selskou vsí. (Ve hře „Mojžíš“ hlasatel končí slovy : Co kde nám na čem chybělo, prosím, by bylo odpuštěno, neb jsme jen prostí sedláci, soužení od polních prací.) Výtěžek hospodaření byl malý, půda druhořadá a příliš rozkouskována. Statek byl dělen na půlky a čtvrtky a původní stav je patrný jen z pozemkových knih. V čísle 30. říkalo se do nedávna u půlníků.

Zajímavý doklad takového dělení jsou' chalupy u mydlářů; Pulíčků, Prousků a Bulvů. Všechny jsou částí jednoho statku, jehož výměnkem byla chalupa Jiroušova. Před sto lety dostal výměnkář k užívání louku s výhradou, vloženou do pozemkové knihy, že po stu letech připadne louka k Bulvovu statku, jakž se také stalo. Za století se majetníci vystřídali a navrácení vzbudilo ovšem překvapení.

Výnos chalupy nestačil, zvlášt, byla-li četná rodina, a v té době asi vzniká dočasné vystěhovalectví mužů tak typické pro celé Podkrkonoší, ať už mluvím o muzikantech v Rusku, nebo kastlařích s galanterií a annaberským sklem, z nichž jeden projel s trakařem celé Alpy až do Italie.

Ze zemědělských odvětví bylo na prvním místě lnářství dnes úplně vymizelé. Len sili v každé chalupě, a v noci klapaly při kahanu stavy jako posud výše v horách. Po několika stavech měli u Polmanů (v č. 71), u Hásků pod kostelem (č. 11), u Matoušků na drahách (č. 75) a na Louži.

Pazderny, kde se máčený len sušil; byly v Držkově dvě: jedna posud stojící, druhá u Halamů pod mydlářovou studní. Tuto sbořil r. 1870 Jáchym Prousek mydlářův a jejím dřevem pálil cihly na nový dům (u novodomských) čp. 103. Len se všechen nezpracoval, mnohde se jen předl anebo prodával surový. Kupoval jej a zpracoval otec továrníka Brůny z Plavů.

V létě přede žněmi čekávala práce v rašeliništi za Plchovem, „na Americe.“ Cihly, dobývané na dílcích po 10-20 zl. koupených, vozili do Brodu. Doma se topilo jen dřívím.

Něco vyneslo i včelařství, přes drsnější klima velmi rozšířené, které leží nezaslouženě ladem.

O obchodu nelze snad ani mluviti. Děti utrácely své šajnové krejcary u Šimůnka Pulíčkova (v č. 20), který v sobotu přinášel z Rychnova zboží pro celý Držkov na celý týden na rameni. V jeho sousedství (v č. 76) pekařil a krupařil Petr Kopal (otec + vyšehradského kanovníka a katol. novináře Petra Kopala, pseud. Petr Kopřiva). Pak byli tu řezníci Šauer (v č. 18) a Josef Havlík u Michálků (v č. 47).

Za zmínku stojí dvě řemesla, dnes provozovaná už jen po továrnicku, po nichž doposud zbyla přezdívka chalup:

V chalupě u Brabenců již za roboty se svolením -milost. vrchnosti vařil mýdlo Josef Prousek a v číslech 76 a 73 hřebenařili bratři Bulvové, František a Jáchym.

Zlepšení poměrů, jak je na snadě, mohl přinésti jenom průmysl. Především textilní továrny v Tanvaldě (Jedlové), Svárově, na Mlýnskáeh a v Žel. Brodě, které také přes krajně nepříznivé poměry mzdové měly neustále nadbytek dělnictva. Tomuto předmětu bude věnován zvláštní článek.

Po r. 1860 sklářství, které mělo ovšem největší vliv a s nímž prodělávají hory dodnes občasnou skvělou konjunkturu i krisi. (Viz Lhotův čl. na str. 28 a Jodasův na str. 53). Pro historii hospodářskýeh poměrů má Držkov zajímavé rněřítko : počet hospod.

Na poč. 60 tých let byly tu tři hospody : U Králů na návsi, u Hýsků (ševců, v č. 81) a u Dohelských. Po válce r. 1866 přibyla hospoda Lisého (u Motejlků v č. 23) - a v době největšího rozmachu sklářství po r. 1871 u Šaurů (v č. 18, Tomáš Číla), na Louži (František Matoušek) a u Brůnův dolenci (Šimůnek} s tanečním sálem, kde bylo nejživěji za stavby dráhy, na bahýnku v dřevěné chalupě, po požáru r. 1876 kamenné {v č. 65, Matoušek švec), v č. 82 otevřel šenk František Šourek, od něhož jej koupil později Hloušek, který postavil kovárnu a novou kamennou hospodu u Prouzů a konečně r. 1879 Polmanův a r. 1883 Havlíkův hostinec (čp. 111).

Některé hospody sice časem zanikly, ale nic než tento jejich vzrůst nepodá lepšího důkazu o náhlém a nadměrném blahobytu, který sem přinesly korále.

První pokus o tovární výrobu je zřízení sirkárny r. 1896, přeměněné později v tkalcovnu. Podmínek pro veliký průmysl Držkov nemá, schází mu řeka a dráha, a sklářství zůstane asi navždy hlavním zdrojem příjmů. Snad elektr. energie poskytne větším závodům levnou hnací sílu.

Nápadno je, že se vzrůstem počtu domů (za 30 let asi o 50) nepřibývá úměrně obyvatel. Jednak je to dokladem lepších bytových poměrů (chalupy mají skoro všechny týž půdorys, na východní straně velikou obytnou světnici, kterou obývaly zpravidla dvě příbuzné rodiny a na druhé straně malou světničku, sotva 15-16 m2 plochy, kde byl nájemník), ale především důsledkem tradičního vystěhovalectví, stejně nezdravého, byť se jevilo v jiné formě: Příliš mnoho lidí odchází na studie, zběžně počítáno je z držkovských rodáků 9 učitelů, 10 státních a 17 soukromých úředníků, 4 akt. vojáci, 9 četu. strážmistrů a nejméně 20 mužů, kteří odešli za výdělkem a usadili se jinde, ať už jako dělníci nebo živnostníci. Pro obec, která nemá ani 1000 obyvatel je ztráta těchto sedmdesáti mužů velmi citelna a nenahraditelna, tím spíš, že odcházejí většinou lidé nadaní. Proud zastavil se teprve válkou a doufejme, že nenabude už takových rozměrů.

Přes to od stavby obou tratí nelze než pozorovati neustálý a slibný vývoj po všech stránkách. Záleží jen na intensivním využití všech prostředků, podnikavosti kapitálu, jehož tu do války vlastně nebylo, aby zaměstnal všechny síly doma, na řešení bytové otázky, podpoře domácích živnostníků. Ale především jednoho je potřebí : Vzájemné a obětovné spolupráce, která by už neměla býti ctností, ale povinností.

 


[1] Kreslený bez nahlédnutí do katastrální mapy. Pro lepší přehled není orientován.

Poslední úpravy: duben, 2005              milan.cmelik@atlas.cz