Železnobrodský sborník, ročník I., 1923 - 24

FR. KINSKÝ OD MALICHA

JAK ŽILI LIDÉ PŘED STO LETY.

Staří lidé rádi vychvalují „staré zlaté časy“ a dokonce dává se zašlá doba za vzor pokolením. Pohlédneme-li však zkou­mavým okem do těch dob, tu s nemalým podivením shledáme, že se žilo velice bídně a nuzně, mnohem hůře než nyní, takže nikdo nemůže si přáti, aby se ty časy vrátily. Ani po stránce hospodářské ani mravní nelze tehdejší život doporučovati, tím méně vychvalovati.

Pohleďme nejdříve, čím se naši předkové živili. Byla to ponejvíce strava rostlinná, jak ji dům dal. Dnešního dne nejí se tak ani v nej­chudších krajinách. K snídani bývalo kyselo a brambory nebo zelí a brambory; k obědu bramborová kaše, halušky a mléko nebo strouhance z kyselého mléka; k svačině býval chléb s tvarohem, k večeři bílá řepa ukysaná nebo brambory se zelím. Tak to chodilo v horských chaloupkách i ve statcích den co den, rok co rok. Di­víme se, jak mohli lidé při této stravě tak těžce pracovati, jako tenkráte museli a že se při tom všem mnozí dožili dosti vysokého věku.

Káva a knedlíka nebyly tehdy vůbec známy; ani vdolky, buchty a koláče se nepekly. Naše prababičky neměly tudíž s vařením těžkou hlavu, až na to, že se občas nedostávalo mouky, brambor, mléka, zelí a pod.

Nejhůře snad bylo v roce 1812. Tehdy byl hlad, skutečný hlad, čemuž dnes vůbec nerozumíme. Poněvadž nebylo železnic, nemohlo se k nám ničeho z jiných zemí dovážeti, takže lid, zvláště v našich horách, byl odkázán jenom na své zemědělské plodiny. Chudí bez­zemci trpěli ovšem nejvíce, Aby hlad aspoň částečně mírnili, chodívali do Dařenic za Turnovem do Škrobárny pro t. zv. těřiny z brambor, z nichž si doma pekli placky. Poněvadž nebylo dosti mouky, obraceli je v otrubách, často i v popeli. Mimo to chodívali do Rovenska pro do­bytčí paznehty čili „španohty“, které pak ve skalí opalovali a doma vařili. Prodával se kus za 2 krejcary.

Zámožnější lidé nebyli na tom o mnoho lépe. Tak na příklad sedlák Šimon Habrů v Besedicích č. 8. napekl o vánocích čtyři pece chleba a s tím musela rodiny vystačiti do žní. Jak takový Boží dárek ve žních chutnal, snadno si představíme. Tak to chodilo rok od roku, v době úrody o něco lépe, v dobách válečných hůře. Větší sedláci v kraji aspoň o svátcích a o posvícení si přilepšili, ale v našich horách střídala se nouze s bídou.

Teprve v letech šedesátých minulého století počalo býti lépe Stavěly se silnice i železné dráhy, vzmáhal se průmysl a s ním dostavil se i příliv peněz do domácností. Strava se měnila a lepšila.

V letech sedmdesátých počala se ve zdejší krajině vařiti káva. Dnes malé děvče ví si s tou prací rady, ale pro naše babičky bývat to výkon nemalý.

Poslyšte, co se přihodilo v jisté myslivně. Pan hrabě ohlásil, že přijde kterýsi den s panstvem na hon a poslal balíček kávy, ji paní lesní připravila ke svačině. Paní fořtové jakživa sice kávy nevařila a nepila, ale přece pustila se s chutí do práce. Dovedla vařiti hrách, rosu, kroupy, což by nedovedla uvařiti kávu? Prohlédla upražená zrnka kávy, kousla do jednoho a prohlásila , že si musí s vařením pospíšit. I dala v ustanovený den hrst zrnek do hrnce, nalila vody a počala vařiti. Vařila hodinu i déle a zrnka pořád stejně tvrdá. Tu zazněl lesní roh, ozvali se psi a vzácná společnost blížila se myslivně. Paní fořtová div si nezoufala, tváře ji hořely studem i lítostí, že není svačina připravena. To se ji jakživo nestalo!

Což, snad pan hrabě udělal si žert ! I vzmužila se a odhodlaně prohlásila, že káva byla špatná, strašně tvrdá a že se vůbec vařiti nedá.

„Ale dá,“ usmál se hrabě, který postřehl závadu, „ale jinak, než jak jste asi vařili vy !“ I vmísil se do kuchyně mezi kuchařky a dal se sám do vaření. Zbylá zrnka kávová dal roztlouci v hmoždýři, potom je zavařil, odvar procedil plátnem, osladil medem a přidav něco smetany dal svým hostům přednésti po hrnéčku kávy. Když libá vůně kávy rozlila se po světnici, nebylo smíchu, radosti a chvály konce. Paní fořtové spadl kámen se srdce a byla veselá, jakoby se znovu narodila. --

Z panských domů přešlo pití kávy do rodin zámožnějších, zprvu jen o posvíceni, o svatbách a jiných slavnostech, ,potom již každou neděli, až se stala všeobecným denním pokrmem všech rodin.

V rodinách, kde nebylo na cukr, sladívalo se medem, neboť ten měli všude v domácnosti; zrnka kávová tloukli zpočátku v hadříku, teprve později v hmoždýři; mlýnky kávové zavedeny mnohem později.

Jako paní fořtové vedlo se zajisté mnohým a mnohým matkám, které se daly do vaření kávy bez náležitého poučení.

Až do nedávné doby jídaly se veškeré pokrmy i káva z velké mísy uprostřed stolu společně. Před i po jídle dělal každý křiž a při odložení lžíce řekl : „Zaplať Pán Bůh !“

 

Poslední úpravy: březen, 2005              milan.cmelik@atlas.cz