Střevelná

malá osada na okraji Českého ráje a KrkonošStřevelná - domovská stránka                        

Závěrem

Archivní záznamy o předcích dnešních rodáků jsou jistě zajímavé a poučné, avšak plné čísel a méně čtivé. Větší přitažlivost mají jistě životní příběhy lidí, zvláště ty vyjímečné, ať už legrační nebo ty nešťastné. Moji předkové pocházeli z č.1, sám však mohu připojit jen několik zajímavostí, které jsem se dozvěděl většinou od starších lidí v osadě.

         Paní Bartošová z č. 18, r. Hánková, vyprávěla, že její babička v č.15 r. 1866 zažila příhodu, kdy k nim přišel voják k oknu, mluvil cizí řečí, báli se ho a tak mu neotevřeli. Odešel. V Brodě bylo tehdy pruské vojsko, ubytované i v okolí, a rozmohla se tam cholera na kterou zemřelo mnoho lidí. Ve Vlastiboři od 2. 9. do 4.10. 1866 skosila 63 lidí!! (dle matriky). V Kamenici 18.8. - 15.9.1850 to bylo 21 lidí. Ve Střevelné zemřelo na choleru z Asie od 17.9.1850 8 osob. Asi 200 m pod č. 29, zvaným u Halounů, je vpravo od potůčku na zarostlé louce v křoví 6 balvanů a pod jedním menším z nich je pochován voják z té doby, kterého tu našli mrtvého asi od cholery, zřejmě Němec a říká se tu U vojáčka. Bratr p. Bartošové, Ferdinand Hánek, má v Brodě na hřbitovní zdí za márnicí pamětní desku s fotografií nad hrobem č. RH9 s nápisem: „Ferd. Hánek, velitel 32. letecké roty. Krutým osudem vyrván byl nám náš nezapomenutelně milovaný statečný syn a bratr npr. ruské legie, polní pilot F. Hánek r. 1921.“ (Zahynul ve 30 letech při cvičení v Praze ­ Kbelích jako letec).

          Pan Karel Hušek z č. 32, známý listonoš, mně řekl, že u cikánky se říká podle pověsti, že tu kdysi byla zabita cikánka (muselo to být před r. 1787). Ve středověku se z Asie do Evropy dostaly dva národy bez vlasti a státu: cikáni z Indie a židé z Palestiny. Cikáni jezdili s vozy a tábořili na určených místech u vsí buď každoročně neb za více let. V Pojizerských listech o tom jsou zprávy. Nebylo jich tu mnoho, r. 1921 jen 249, r. 1945 dokonce 80, r. 1946 v ČR už 600. Tito lidé nebyli nikde oblíbeni, neb kradli.

          Pan říd. uč. Lad. Vošvrda žil r. 1964-79 v č. 1 a zapsal události kolem požáru č.13 a 21, o smrti Anny Kopalové, kreslil plánek osady aj. Ženu měl odtud Noskovou, učil v Kamenici a Záhoří, napsal tam kroniky obcí a jeho syn dr. Jar. Vošvrda vydal jeho rukopis „Čítanka z dějin Záhoří“. Zasloužil se o místní vlastivědu mírou velikou.

          Přízviska u domů byla nutná, neb se rody větvily a stejná jména bylo nutno odlišit. Tak se užívala buď křestní jména neb příjmení po předchozím majiteli. Např. v Kamenici rod Jiráků v č. 14: v č. 15 u Raflů (Rafael Jirák), v č.43 u Filipů (po bratru Raf. Filipovi), v č.12 u Daňků (Daniel J.). Do č. 6 se z č.14 přeneslo příjmení u Zítků, neboť z č.14 byl Pavel Jirák, stavitel č.6. To bylo ve více případech, přízvisko přešlo na další domy. Např. po Jeremiáši Málkovi z č. 9 v Kamenici do č. 33, 55, 71 pak do Bozkova, Spálova č. 34 (zanesli tam Mlynářové, potomci Doroty Málkové, dc. Jeremiáše), do Střevelné č. 13 a pak č. 12 (po Sochorech, kteří r. 1787 se z č. 29 přiženili k Minářovem). V č. 4, v hospodě, se říká dosud u Macháčů, ačkoli ten se r. 1617 odstěhoval a po něm se Kvíčalům tři století říká Macháči.

         Příčiny požárů byly různé: blesk, neopatrnost se světlem, děti, sokové v lásce, ze msty od sousedů či jiných osob. R. 1911 v létě uvádí ve Střevelné od r.1890 4 požáry. Starší údaje nejsou. Č. 21 od r. 1880 bylo bez domu asi do r. 1905. Bylo vyhořelé s č.13, neboť bylo blízko, včetně stodůlky. Z č. 26 prý utíkaly řady švábů při.ohni. Byli schováni v peci, ve škvírách trámů aj. Císař dal hasičům r. 1892 příspěvek 120 Kč (60 zl.).

K požáru č. 13 a 21 z r. 1920 (15.6) uvádí hasičský věstník, že byly popáleny 4 osoby a uhořel palič. Dle výpovědi p. Emilie Matěchové z č. 13, vd. v Radčicích Kopalové, se to událo asi takto: Bydlela zde vdova Anna Matěchová s rodinou vdané dcery Anny a Josefa Víta, kteří měli 3 malé holky. Dále nevl. sestra Anny Vítové, jmenovaná E. Matěchová. Její matce zemřel první muž Jar. Mrklas z č.7 r. 1902, bratr podnikatele Jáchyma. Vzala si vdovce Matěchu, ale ten r. 1905 před naroz. dcery Emilky, když byla Anna v Bozkově na pouti, si vzal život. Také tu bydlela příbuzná Pavlína Smrtková, 24 r. praneteř A. Matěchové z Kamenice č.6, a měla tu výbavu, která se stala osudnou pro její pratetu Annu. Ta snášela po schodech peřiny, které se vzňaly a ona byla popálena. Odvezli ji do Semil kravkami na voze do nemocnice, kde za 3 dny v 52 letech zemřela. Oheň vznikl zvečera. Mezi domky byla kolna se slámou a řezačkou a rodiče kvůli dětem ohnuli petlici, aby si neudělaly na řezačce úraz. Nebylo tedy ze dvora úniku a tak nalezena ohořelá mrtvola sedmdesátiletého souseda z č.12, který to z neznámých příčin udělal. Pavlína Smrtková byla polosirotek, její babička Petronila zemřela ve 29 letech i s dvěma dcerami 2 r. a 10 dnů starými na neštovice r. 1879 v č. 6. Otec byl z č.12 ze Střevelné Josef S., ale r. 1898 zemřel, matka se vdala znovu za Rydvala, starší sestra Anna (7.9.1894 – 5.6.1913) se otrávila octovou trestí pro potíže s otčímem (měla stejné stáří jako Anna Kopalová) a její příbuzná Marie Sochorová z č.33, dělnice v kartonážce v Brodě (24.4.1894 - 13.1.1911) ji stejným způsobem předešla. (Byla sestřenice její matky a všechny byly mezi sebou v přízni).

         Paní Božena Vítová, vd. Berková z č. 13, a její dcera Vladimíra vyprávěly mj., že r. 1942 koncem škol. roku ráno přijela dvě auta německého gestapa, zastavila v zatáčce silnice, vyskákali vojáci a nakloněni běželi s automaty do vsi, obsadili ji a hledali i ve slámě M. Klingera z Hr. Horky. Nenašli ho. Farský měl uložené asi 2 pytle obilí v seně, měl strach, ale oni po obilí nešli. Jeden voják prý pochoval plačící dítě. Starostu Víta odvezli.

Při sběru brambor na vrších se splašily krávy s vozem a letěly proti kočárku, ale zastavily se. Paní Vraštilová ztratila na čas z toho řeč.

Letecký pohled na Střevelnou - podzim 1999

         Její prastrýc Jáchym Mrklas byl vyučen pokrývač, pak se zaučil na Jistebsku u Hýbnera, který měl ženu ze Střevelné Smrtkovou, ve skle, osamostatnil se a koupil v Brodě č. 370, dělal kroužky a knoflíky, a když sklo vázlo založil šroubárnu r. 1908. Byl veřejně činný v Sokole, hrál divadlo v Jirkově, v zimě sekal korále, vnikl do obchodů a uměl jednat s lidmi. V Brodě byl starostou Sokola a měl ze sokolovny slavný pohřeb. Měl starosti s výrobou šroubů, neboť se to musel učit. Jeho příbuzný Josef byl od r. 1908 v Praze jako prodavač v obchodě se železem v Libni. Začínal s 1 učněm a r. 1938 už měl 15 prodavačů. Petr měl dva němé syny Břetislava a Petra. Rod byl z Držkova. Šroubárnu vedl pak syn Bohumil (1891 – 1951). Vdovu po něm pronás1edovali; nechtěl ji nikdo vzít do nájmu po záboru továrny. Když ji vzal i s 2 syny kovář Karel Jón, známý silák a rodák z Bozkova, přišli na něj z výboru, ale on je prý vyhnal. Měli tehdá i nouzi o jídlo.

Řezník Bíman žil asi 10 let v č.1 a vozil do Plavů hnůj, s ním schované maso, přes hranici r. 1942. Bylo mu asi 32 let a ženu měl z Chuchelny. Někdo ho ze vsi udal a byl zatčen a popraven (za šmelinu, tj. nedovolený prodej).

Pod sochou Krista na návsi z r. 1784 je nápis z Bible: „Ó vy všichni, kteříž jdete cestou, pozorujte a vizte bolest jako bolestníci.“

Pod lípou u č. 2 prý za roboty bubnoval písař a četl příkazy, vyhlášky.

Rodiny hospodářů bývaly početné, práce byla ruční. Přes polovinu dětí umíralo. Když děti dorostly předal otec vše nejmladšímu synovi, či dceři a žil na výměnku. Dcery dostaly výbavu a starší bratři se vyučili řemeslu a dostali z domu podíly. Uprostřed obce si na obecním pozemku postavili chalupy. Nebyl-li dědic, prodalo se vše do příbuzenstva, zřídka cizím lidem. Stejně tak to bylo u šlechty – např. r. 1538 prodal Skalsko Valdštejn příbuznému Wartemberku. Živobytí bylo chudé, věk kratší vlivem podvýživy a nemocí. Mnozí odešli do Brodu a jinam za snadnějším živobytím. Dnes jsou vesnice vylidněny jako nikdy předtím.

Zbývá ještě dodat. Že se o osadě nepíše v Kronice Hr. Horky od Lad. Klingera (2 d.). Jsou tu ale dějiny Malé Horky od Jos. Brázdy. R. 1908 při župním hasičském sjezdu na Hr. Horce se ve Zprávách též o Střevelné nepíše. Po 1. válce však prý byla kronika Střevelné založena a psal do ní i poslední osadní starosta Jos. Vít z č.28 po r. 1933. Za 2. války se musely kroniky odevzdat na úřad a tím se většinou ztratily (toto sdělila p. Zd. Hoření)

Nakonec bych chtěl poděkovat, všem kteří mi pomohli – místním rodákům, pracovníkům v archívech.

 
Poslední úpravy: červenec, 2012              milan.cmelik@atlas.cz